Jednou jsem syna vezla na lezení a odvedla ho k šatně. Musím říct, že tahle šatna pro nás byla nová, nikdy jsme v ní předtím nebyli. Venku poprchávalo, takže je pravda, že jsme trošku navlhlí byli. Nicméně než jsme do této šatny došli, prošli jsme takovou středně dlouhou chodbou a ještě jednou místností. Takže už ty kapky byly ochozené.
Proč tak detailně rozebírám počasí a délky chodeb? Protože o to tu tak trochu jde. Hlavně tedy o boty a jejich stav. V šatně totiž byl koberec. Ošlapaný koberec místo lina. I jiní tam byli v botech a ani mě, ani syna prostě nenapadlo se zarazit. Syn tam tedy vkročil, já už neměla šanci.
Docela ostře se tam do nás opřel jakýsi úctyhodný tatínek a syna s oslovením “Příteli!” vytáhl ven. To mě nakrklo. Jak to oslovení, tak to vytažení. Oslovení bylo falešné a zásah nepatřičný. Krev ve mě vřela.
Pán nám začal hystericky ukazovat cedulku, že se tam nemá vstupovat v botech, jestli jako neumíme číst. Odvětila jsem mu, že číst umíme oba a jen jsme si té cedulky nevšimli.
Cedulka tam opravdu byla, ale naprosto mimo zorné pole. Byla ještě zhruba třicet centimetrů nad úrovní mých očí a navíc dost vlevo od vstupu (vstupovalo se obloukem vpravo), tak jak si jí může všimnout dítě.
Pána moje odpověď viditelně rozdráždila. Začal mi klást řečnické otázky a kázat o morálce: “Co je tohle za výchovu? To je taková doba, že se nedodržují žádná pravidla a nebere se ohled na druhý! To je jako fakt těžký si všimnout, že tam ostatní jsou v ponožkách!”
Asi jsem syna měla zmlátit, seřvat a vynadat mu do neschopných idiotů. Já jsem se asi měla hystericky rozbrečet a padnout na kolena a rvát si vlasy za své rodičovské selhání. Protože můj syn udělal jednu drobnou chybu. Protože neměl určitou informaci. Protože já jsem si taky nevšimla.
Neudělala jsem nic z toho, ani jsem ho nekárala a nemoralizovala. Protože můj syn není idiot. Ani já nejsem idiot. Jen jsme si nevšimli. Nedošlo nám to. Ani jednomu. Taky proto, že jsme myšlenkami byli jinde. Všechno pro nás bylo nové. Teď už to víme a podle toho se zařídíme. Syn přesně ví, co má dělat. Já přesně vím, co mám dělat. Nemusíme si do kolečka opakovat něco, co notoricky známe.
Víme, co máme dělat, když je někde napsáno “Nevstupujte v botech”. Jen jsme si toho prostě nevšimli. Syn se od té doby naprosto automaticky a zcela samostatně a bez mojí navigace zouvá před TÍM kobercem. Ostatně jako kdekoliv, kde ví, že se v botech nechodí.
Mohla bych pánovi možná poděkovat, že nás na to upozornil. Ale to by musel zvolit zcela jiný způsob komunikace, on neinformoval, ale napadal. A já byla sama pohlcena vztekem, než abych se dokázala tak moc nad to v danou chvíli povznést. Škoda, třeba příště mi to už půjde nenechat na sebe to špatné tak působit.
Koukla jsem se do šatny, kde mimochodem byla další paní s dítětem a také v botech. Z toho jsem usoudila, že to bude asi obecné selhání soudobých matek. Otočila jsem se na pána a jen jsem mu znovu řekla: “Tak jsme si prostě nevšimli.”
Pána to rozzuřilo a velmi hrdinsky, se zrakem mužně uhýbajícím před zrakem mým, rozhazujíc rukama a za zvuku svého dalšího kázání na téma “Co je tohle za výchovu!” odešel.
Druhý den jsme na sebe znovu narazili a já jsem pánovi sdělila, že nemá právo takhle zacházet s mým synem, že lidi se netahají za kapuci. Pán se opět rozzuřil, že nikoho netahal a že neuznám chybu. Nezbylo mi než se zeptat: “Já neumím uznat chybu?”
Chybu uznám tím, že ji napravím, že už to, co bylo chybné, prostě nedělám. A pokud někomu při tom ublížím, tak se omluvím. Zpátky to nevrátíme a k pánovi nemám naprosto žádnou povinnost mu cokoliv vysvětlovat – není to ani jeho šatna, ani jeho koberec. Nemám ani povinnost ho informovat, že jsem si to případně s majiteli šatny vyříkala. Mého syna ale ten krk bolel.
Chtěla jsem od něj požadovat omluvu, ale uvědomila jsem si, jak to je. Že když někdo někomu druhému vyčítá, že neumí uznat chybu, že nemluví o tom druhém, ale o sobě. Pán mi to dokonale potvrdil.
Následující den jsme se “srazili” hned na parkovišti. Pán zaparkoval na bílé zebře, vyznačující místo, kde se kvůli výjezdu a výhledu nemá parkovat. Přitom o pár metrů dál volno bylo. Parkovací lístek si v automatu nekoupil. Přitom stojí jen 15 korun. Možná, že neměl drobné, ale slepý není, to vím.
V hale před šatnou svému synovi nejdříve zul boty. V místě, kde se ještě chodí v botech. Zvedl ho a postavil ho těmi ponožkami, které se dotýkaly té opravdu špinavé podlahy, na stůl a převlékal ho. Ve stoji na stole, kde děti budou za pár hodin obědvat. Kde kdokoliv bude jíst, protože to byl stůl jídelní. To všechno před zraky svých dětí i ostatních.
Tak tohle je asi ta správná výchova…
