Občas se ptám proč? Je to opravdu nutné? Proč nestačí druhému říct “Poslyš, takhle ne, to mě bude bolet, já už to vím. Takhle to totiž bude bolet nás oba, to už i ty víš.” Proč? Proč ta bolest musí být opravdová?
Asi je těžké tomu věřit, dokud ty slzy nepálí na dlaních a tvář není zkřivená výkřikem.
Děti nepochopí, že oheň pálí, dokud se o něj poprvé nespálí. Stejně tak nepochopí, jak rána na koleni štípe, dokud si poprvé tu kůži na štěrku nesedřou.
Možná si prostě taky jen potřebují vše ověřit na vlastní kůži. Že to stále platí… Možná je to tak všechno v pořádku.
Protože i když vám tisíc lidí řekne, že voda v moři je slaná, i když se o tom píše v mnoha knihách, tak první co uděláte, když se poprvé dostanete k moři, je to, že si olíznete prsty… A uděláte to při každé další cestě… abyste zjistili, že to tak pořád je nebo abyste zjistili, jak to které moře je moc slané.
Možná prostě jen musíme ukázat, že srdce krvácí… prostě opravdově. Že to opravdu bolí… Že to opravdu štve.
Asi to je vážně v pořádku. Dětem bychom to měli ukazovat opravdově. Pak uvěří, že i slovo někdy hodně bolí.
Tak jo, to chápu. Vážně to tak u dětí bude. No ale…
… no možná prostě i ti dospěláci si čas od času potřebují ověřit, že slzy jsou stále slané. Cizí i ty vlastní.
