“Maminko, proč sis vybrala, že budeš šít ty roušky?”
“Proč? Je to potřeba….”
“Jako jestli proto, že to je potřeba nebo abys měla nějakou činnost?”
“???”
“Jako aby ses z toho nezbláznila tady doma…”
“Jak si přišel na takovou otázku?”
“Jak jsme se dívali na ten film o vězních. Tam ten jeden vězeň říkal, že musíš mít činnost, aby ses tam z toho nezbláznil. Že musíš buď zaměstnat mozek nebo ruce.”
“Aha, to je pravda. Víš, já to měla takhle. Myslím, že je dobrý si uvědomit, jak člověk může přispět, co může zvládnout. Jasně, určitě je dobrý mít v krizových situacích nějakou činnost. To pomáhá. Ale člověk si musí ujasnit, co chce a co může. Jinak se z toho taky zblázní. Já jsem si řekla, co teď chci. Jako co hlavně chci. A já teď hlavně chci pomáhat vám, tady doma, se školou. Ale taky bych chtěla trochu přispět i jinak, aby to mělo smysl a zvládla jsem to. Abych měla dobrý pocit, že jen tak nesedím.
Tak jsem si řekla, co všechno by teď pomohlo a jak k tomu můžu přispět já, co bych mohla zvládnout. Nejsem lékař ani zdravotní sestra. Nejsem ani vědec, který by mohl pomoct vymyslet nějaký lék či přístroj. A to se ani rychle nenaučím. Nemůžu ani pomáhat třeba s nákupy nebo někam chodit, protože chci být hlavně s vámi.
Tak pak už zbyly roušky. Neumím šít, ale rozmyslela jsem si, že tohle bych mohla zvládnout. To se můžu naučit. A jde to propojit s mým hlavním plánem. Když třeba Nejmladší píše, já u toho můžu skládat nebo špendlíkovat. A když si hrajete nebo se večer díváte na pohádku, můžu šít.
Dělám to, protože to je potřeba a pomáhá to i mě. Takže je to z obou důvodů”
