Tušila jsem, že to jednou přijde. Že i já to jednou uvidím, že najednou budu přesně vědět všechny souvislosti. Prozřela jsem a už to nebude nikdy jako dříve…
Mě to osvítilo v kuchyni. Jednoho dne jsem se podívala na svoje děti a najednou se mi to všechno vyjasnilo, najednou to bylo tak viditelné, tak hmatatelné, tak snadno uchopitelné.
Koukla jsem se na ty ukňourané, uštěkané bytosti a povídám křečovitě vzlykající dceři, stěžující si na svého rodného bratra, který ječel opodál:
“Copak to je? Je to dramatická povídka na téma ‘Můj brácha je prostě strašnej’?”
A světe div se, pláč ustal a dcera se potutelně usmála.
Tak takhle to je! Tak takhle to je?!
Od té chvíle jsem shlédla mnoho méně či více zdařilých děl. Na programu je v našem rodinném podniku ještě mnoho zajímavého. Například
- epizody ze seriálu ‘Nikdo mě nemá rád’
- thriller ‘Nikdo si mě nevšímá’
- veselohra ‘Mámo, já jsem kojenec a potřebuju pomoc’
- dokumentární pořad o výzkumném projektu ‘Mámo, ta pravidla pořád platí?’
- pravidelný odpolední kvíz ‘Hádej, na koho můj vztek padne’
- hororové příběhy z cyklu ‘Já v téhle rodině vážně trpím!’
- a již zmíněné drama ‘Brácha je vážně hroznej’ a jeho genderová verze ‘Ségra je naprosto nemožná’
Jsem ráda, že už dokážu poznat, co je zrovna v ten den na repertoáru místního ochotnického spolku.
Jen nevím, jestli se těším na něco jiného než na derniéry…
Ale jsem ráda, že už dokonce začínám vnímat, že představení právě začalo… a jsem ještě radši, že teď taky navíc umím používat “tlačítko” na zrychlené přehrávání.
A baví to nejen mě, ale i děti. Už ty hlášky používají taky. Jen se bojím, že si na to zvyknu příliš a vybalím to takhle třeba na nějakou prodavačku v obchoďáku nebo úřednici na přepážce…
