Po patnácti minutách, kdy jsem jen rozjímavě seděla v autě, se mi konečně přestaly klepat všechny okončetiny a mohla jsem nastartovat a jet z cvičení domů.
Přemýšlela jsem, jestli už je to cvičení na mě znát.
Stáhla jsem okénko, neboť i já jsem “cítila”, že to je znát. Doma jsem se v lehkém předklonu přišourala k domovním dveřím, před kterými jsem zanechala svou cvičební obuv, aby to “nepocítil” i zbytek domácnosti a raději rychle zaplula pod sprchu.
Osvěžena vlažnou koupelí jsem jen tak v negližé korzovala po domácnosti a tu a tam jsem nenápadně zaujala kulturistický postoj okoukaný z časopisů.
“Tys byla cvičit, viď?” Všimli si! Jupí!
Trochu víc jsem napumpovala postoj a zašveholila rádoby nenuceně “Ano!” v nadějném očekávání obdivného komentáře.
“No jo, je to vidět… jseš červená jak rak.”
Na některé otázky asi vážně není nutné znát odpověď.
