V poslední době jsem potkávala podobné příběhy. Možná ještě úplně netuším, co mi asi mají naznačit, ale minimálně mi daly inspiraci k tomuto dnešnímu psaní.
Všechny příběhy měly společné následující: dvojice, ve které se obě její části necítily zrovna dobře. Jedna část si připadala tak trochu lepší, druhá tak trochu horší. Možná trochu lépe řečeno: jedna lépe zvládající, druhá méně zvládající. Co? To je celkem jedno, prostě cokoliv. Třeba mytí podlahy.
Porovnáno, zaškatulkováno. Jeden to zkrátka kazí, druhý vyčítá. Jedno jak moc hlasitě, někdy stačí jen významně vzdychnout. Společný bývá slovní popis: On/ona si pořád stěžuje, že mu/jí vyčítám, že všechno dělá špatně. No ale on/ona to prostě dělá všechno špatně!
Jenže co s tím, když druhý opravdu něco dělá hůř nebo špatně, když ta první strana opravdu zná lepší řešení, přístup, apod.?
První možností je obvinit toho druhého. Opatřím ho nálepkou neschopný, sebe nálepkou schopný. Jenže tím toho druhého, a vlastně i sebe, zavřu do patřičné škatulky a zaklapnu víko. A skrz zaklapnuté víko se jen těžko dá vystoupat někam jinam.
Druhou možností je obvinit sebe a do úmoru se bičovat otázkou, co dělám špatně. Vždyť se přece tak snažím… a pořádně se polituji. Šup do škatulky!
Obě varianty mají společné to, že nepřijímám ani toho druhého, ani sebe. Nepřijímám nás takové, jací jsme.
Třetí možností je tedy přijmout. Přijmout realitu takovou, jaká je. Přijmout svou roli učitele. Možná je to tak, že ten druhý tu není proto, aby nám něco “kazil”, ale aby se od nás něco naučil.
A moudrý učitel se nevyvyšuje nad svého žáka. Protože to už tak je, že učitel má více zkušeností a znalostí. Proto je taky učitel. Kdo by se chtěl učit od někoho, kdo má v dané věci méně znalostí!
Správný učitel také respektuje tempo a schopnosti žáka. Jednomu to jde pomaleji, jinému rychleji, ale oba mohou dorazit do stejného cíle.
Dobrý učitel dokáže motivovat a povzbudit, špatný jen sráží a prohlubuje pocit selhání.
Některý ze žáků nikdy nedosáhne úrovně svého učitele, protože někdy prostě z nějakého důvodu nemůže, přestože by i chtěl. Mnozí svého učitele nakonec předčí. Ten nejlepší učitel mezi takovými žáky nerozlišuje.
Možná ten druhý je tu proto, aby nás naučil být učitelem…
Tak to je úžasná filosofie…nebo-li velká pravda….ale co s tím, když on/ona nechce být učitelem? Ale ženou/mužem. A on/ona opravdu na to nemá být přesný, předvídavý, zkrátka 100%.
Děkuji. Pokud někdo nechce, tak to prostě nejde… Kdo nechce být učitelem, tak jím nebude, kdo nechce být žákem, tak jím také nebude. Pak bych se asi ptala, proč nechce. Jestli mu tak není dobře, tak je to v pořádku. Jenže můžou být ještě dva důvody. Nechce, protože má obavy. Obavy z toho, že sám nebude dost dobrý učitel. Nebo nechce, protože mu někdo někdy řekl, že tohle přece nemá chtít, že se nesluší být učitelem…
A za ta procenta děkuji. Když jsem si chvíli hrála na skutečného pedagoga, tak to bylo to nejtěžší – pochopit, že mých 100%, které si myslím, že by ten druhý mohl mít, není stejných 100%, které ten druhý skutečně má.