Seděla na mém klíně a ptala se, co bych jí řekla o životě.
Hmm.. K čemu bych to přirovnala? Nejspíš k vodě. Život je stejně silný a nekonečný, má mnoho forem. Je stejně nezadržitelný i nezkrotný. Pro někoho je samozřejmostí, pro někoho vzácností. Někdo s ním plýtvá v domnění nevyčerpatelnosti, vždyť i voda tu je a byla pořád. Mnozí s ním obchodují a mnozí už vědí, že každý pramínek může snadno vyschnout.
Víš, chtěla bych ti říct, že někdy tě ta voda semele, srazí na kolena. Nemusí to být zrovna burácející divoká řeka nebo jedna z velkých mořských vln. Někdy stačí pár kapek na podlaze a praští to s tebou, až ti to vyrazí dech.
Chtěla bych ti říct, že když tě ta voda semele, nespěchej. Jen to vnímej. Voda pořád proudí a neřítí se pořád jenom z kopce. Časem se to ustálí a zklidní. To už tak voda má. Vlastně v tu chvíli je jen jedna věc důležitá. Ať už je to jakákoliv voda, jakýkoliv pád, nebraň se a důvěřuj. Musíš se jen otočit na záda a nezůstávat ksichtem pod vodou. Otoč se a dýchej. Roztáhni ruce a nohy a voda tě bude nadnášet. Věř jí. Čím víc by ses mlela, tím spíš se ponoříš hloub, tím víc bahna na sebe nacákáš.
I když spadneš do louže, jen se otoč. A vyplivni to bahno. Zklidni se a dýchej. Nemusíš hned vstávat. Koneckonců, i každá louže jednou vyschne a pak bude víc než snadné zase vstát. Možná teď namítáš, že se z louže snadno může stát rybník. Tak ať. Voda tě nadnese a dopluješ snáz k bezpečnému břehu.
Potkáš lidi, kteří tě ležící v louži minou bez povšimnutí. A co taky, v té louži jsi ty, ne oni. Někteří se budou divit, co s tím naděláš za cavyky – vždyť je to jen louže!
Možná sama uvidíš ty, kteří dokážou překonat rozburácené moře a sjet vodopád a budeš si připadat nemožně, že tobě dělá problém jedna louže.
Víš, někdy je snazší přeplavat jezero než překročit jednu louži. Navíc malou louži lehce přehlédneš. Jenže pamatuj, utopit se můžeš i v louži, dokonce ve své vlastní skleničce. Stačí jen jeden blbej nádech, špatný polknutí.
Proto nespěchej.
Až budeš splývat s hlavou ke Slunci, přijde zase chvíle a posadíš se. To už je jen kousek k tomu, abys vstala nebo se vyškrábala na břeh.
Pamatuješ? Když jsi pouštěla lodičku z kůry? Jak ses snažila změnit směr toku vody a zuřivě ji vířila? A lodička plula dál a dál od tebe. A pak, když jsi to nechala být, hladina se zklidnila a lodička v tichosti připlula ke břehu, až k tobě?
Pamatuješ, jaké to je vlézt do studené řeky? Jak máš pocit, že to nedáš, že ti odpadnou všechny končetiny? A jaké to je po chvíli?
Málokdy člověk leze do řeky, ve které by opravdu zmrzl, nebo si dobrovolně připraví vanu tak horkou, že by si způsobil popáleniny. Dobře, no možná si někdy natočíš vodu na tebe příliš teplou. Tak co uděláš?
Jen si prostě dopřej ten čas, ty sama nejlíp poznáš tu pravou chvíli, tu pro tebe pravou chvíli…
—
Je hezké si občas sama sobě sednout na klín a schoulit se…
