Z dlouhého monologu matky k dítěti, které se připravuje na přijímací zkoušky:
Ano, bude to těžké a nebude to zadarmo. Nebudu ti říkat, že to nic není. Nejtěžší částí pro tebe bude asi pohovor. Zatím to máš tak, že komunikace je pro tebe trochu problém, nerad mluvíš před lidmi, před cizími už vůbec. Nerad mluvíš o sobě, nemáš ani rád, když se mluví o tobě. To o sobě víš, viď?
A víš co? Je to skvělé, že to víme oba dva a umíme to takhle přesně pojmenovat. Protože teď s tím můžeme pracovat. Víme, kde přesně je problém.
Mimochodem, určitě nebudeš sám. Ono je to někdy těžké pro všechny, vlastně i pro ty učitele, jen pro tebe je to ještě teď pořád možná trošku těžší než pro jiné. Jenže znáš tu moji průpovídku, viď? To, že něco nejde dnes, neznamená, že to nepůjde i zítra.
A taky že na gauči se plavat nenaučíš. Prostě je potřeba vzít si plavky a vlézt do vody (i když vlastně ty plavky ani nejsou nutný, jde to i bez nich). Teď je moderní tomu říkat “Vystoupit z komfortní zóny”. Musíš do těch situací prostě začít chodit. Je to jako v matice. Čím víc příkladů spočítáš, tím si budeš ve výpočtu jistější. Začneš jednoduchýma a po čase si v klidu troufneš i na ty těžší.
Tak pojď vymyslet, jak to natrénujeme. Já navrhuju, že si prostě budeme hrát na ten pohovor. Jdeme na to, jsem úporná učitelka: “Posaď se, chlapče…”
O pár dní později:
“Mami, já se dneska ve škole pořád a na všechno hlásil. Aby mě vyvolali a mohl jsem odpovídat. Úplně ve všech předmětech.”
“Aha. To je super. A proč jsi to dělal?”
“No já jsem se rozhodl, že to začnu trénovat ve škole. Že se nechám vyvolávat a budu mluvit před celou třídou a taky odpovídat tý učitelce…A že se vždycky pokusím najít nějakou odpověď. ”
“Aha?”
“No… abych to natrénoval na ten pohovor, víš?”
My rodiče si často myslíme, že musíme dětem ukazovat každý krůček. Pravda ovšem je, že jim nemusíme ukazovat ani tu cestu. To, co opravdu musíme, je hluboce věřit, že někde ta nějaká nejlepší cesta prostě existuje.
