Četla jsem hezký příběh o vděčnosti. Petr Casanova v něm vypráví příběh dvou mužů, které dělí celé dvě generace. Jeli autem, spěchali a na semaforu skočila červená. Mladík začal nadávat a stařík jen mlčky seděl. Blikla zelená a v tichosti se rozjeli. Po chvilce mlčení se stařík dotázal: “A máš to tak i v životě? Že na červenou nadáváš a za zelenou nepoděkuješ?”
Celý den jsem na to myslela a pozorovala sama sebe. Na červenou nenadávám, i když mi kolikrát nepřijde vhod. Vím, jak semafor funguje, takže taky vím, že nebudu čekat déle než pět minut.
Ale za zelenou neděkuji. Ani za oranžovou ne.
Ráno, když si připravuji snídani, taky zapomínám poděkovat, že teče voda. A ona teče mnohem častěji než neteče.
Zapomínám poděkovat za každé spláchnutí, kdy nemusím řešit ucpaný záchod. A je to tak většinu roku.
Zapomínám poděkovat i za to, že se mi nezalomí klíč v zámku, protože i to se může stát. Nestalo e to už mnoho let.
Zapomínám poděkovat za to, že nastartuji auto. Podaří se to vlastně pokaždé a ještě se mi tento rok nestalo, že by to nevyšlo.
Všimnu si, když na mě nezbyde nákupní košík, ale neraduji se v té většině dnů, kdy přijdu a košík je k dispozici.
Ke konci dne jsem si to tak posčítala a přesto, že jsem měla náročný den, mnohem víc věcí fungovalo než nefungovalo.
Lednice chladila, sporák fungoval, rádio hrálo, nohy chodily… Lidi na mě byli víc milí než nepříjemní.
Všechny ty zdánlivě drobné věci, které by ale dokázaly ten den ještě trochu víc zkomplikovat a degradovat.
Chci se naučit nezapomínat…
