Večer byl Nejmladší trochu naštvaný a obrátil svou nenáladu proti kocourovi. Normálně bych nechala na kocourovi, aby si to pořešil sám. On to umí. Ale moji nelibost způsobila věta, která následovala po komentáři druhého syna. Nejmladší prohlásil: “Můžu, vždyť je to jenom zvíře.”
To mě nakrklo. A předtím ještě předchozí zprávy z toho dne. O jednom pejskovi, kterého jeho majitelé vyhodili kdesi u silnice. Jiní lidé se ho sice snažili odchytit, ale vyděšený pejsek nakonec skončil pod koly projíždějícího vozu. A taky ta o koni, kterému někdo v noci ustřihl ocas kvůli žíním. Kůň to sice přežil, ale v období léta, much a jiného dotěrného hmyzu mu to život velmi znepříjemní. To vše způsobilo můj slovní pohlavek:
“Jak jenom zvíře?! My jsme jim vzali svobodu, tak je musíme chránit, jsou na nás závislí. Vlastně my jsme je úmyslně udělali na nás závislými, my se bez nich obejdeme, ale oni bez nás už ne! Připravili jsme je o schopnost lovit.
My navíc můžeme mluvit, můžeme říct, co chceme a co ne, ale zvíře ne. To se může bránit jen kousnutím, zasyčením nebo útěkem.
A co takové rostliny a stromy? Ty nemůžou chudáci ani to…”
Prostřednímu se v ten moment po tváři rozlil lehce záhadný úsměv: “Mami, to by ale bylo dobrý, kdyby stromy mohly chodit. Třeba kdybych na nějakej čůral a on by utekl.”
Máš pravdu, synku, moralizování bylo dost. Lehla jsem si na znak, dala si ruce pod hlavu, zavřela oči a bavila jsem se představou, jak škodolibé stromy lstivě uskakují před obnaženými pány….
