Podzim sotva začal a nám už došly zásoby papírových kapesníků. Už párkrát jsem byla na nákupu, ale tuhle položku domácího inventáře si ne a ne vybavit. Došlo k nejhoršímu. Skromné zásoby se ztenčily na nulu.
Můj muž navrhl, ať to objednám u jednoho z velkých internetových prodejců a že si to vyzvedneme v jeho nedalekém skladu. Poslušně jsem zasedla k prohlížeči a vyhledala příslušnou položku. Se sychravým podzimem v zádech jsem přihodila několik výhodných rodinných balení. Pak mě zaujala tematicky laděná, romantická krabička. Svatý Valentýn je za rohem; zasnila jsem se, jak s láskou budu všem nosit srdíčkové kapesníčky a utírat jejich zvlhlé nosíky. Láska přece léčí!
Hned vedle se skvěl velikonoční motiv, ale usoudila jsem, že do jara je přeci jen ještě daleko, a místo toho jsem přihodila pár vánočních motivů. Až budeme pod vánočním stromem slzet nad letošní štědrou nadílkou, jistě je dobře zužitkujeme. Na další významné události do konce roku jsem si naštěstí už nevzpomněla.
Odpoledne přišla výzva k odběru a já jsem naznačila, že pro to sjedu. Muž však se mnou nesouhlasil a navrhl procházku. Mírně jsem se zarazila, ale pak jsem usoudila, že dokud nám to chodí a dokud ještě máme vůli jít spolu na procházku a pokud je možnost ulevit všem svým vjemům od lstivé puberty, byla by škoda to nevyužít. “Vezmu batoh,” prohlásil rázně můj muž: “Vždyť je to lehký,” protože přeci věděl, pro co jdeme.
“Já bych vzala spíš krosnu,” kontrovala jsem a mlhavě jsem si začala vybavovat, kolik jsem toho vlastně objednala. “Vezmeme batohy dva,” nedala se odbýt hlava rodiny. Jenže víte co, byla neděle a v neděli si můj mozek bere zasloužené volno a já jsem byla vděčná, že nemusím nic rozhodovat, tak jsem se spokojila s tímto řešením.
Vyrazili jsme pěkně v tepláčkách, jak se na správné vesničany sluší a patří, a stezkou mezi poli jsme ťapkali vstříc duchu velkoměsta. Na výdejně jsem nahlásila číslo objednávky, sympatický mladý muž odhopkal do skladu, z nějž se po chvíli vyvalila věž přepravek. Prodavač, plný mladistvé síly, ji postavil přede mě a pak zpoza ní vykoukla jeho usměvavá tvář: “Tak tady to máte.”
S mizivou nadějí jsem se rozhlédla kolem sebe, zda se nesnažím vyfouknout zásilku někoho, kdo už tam byl přede mnou. Ale v tichém odpoledni jsem tam kromě sebe a obsluhy nikoho dalšího nenašla.
Jenže byla ta neděle, tak jsem se moc nezamýšlela, však ono to nějak dopadne. “Můžu si na odnos půjčit ty přepravky?” šeptla jsem, neb jsem se nechtěla před jeho zraky ztrapňovat tím, jak se zcela nesmyslně pokouším několikanásobně překonat kapacitu svého zavazadla. Mladík galantně oběhl pult, popadl štos přepravek a tónem, který nepřipouštěl jakýkoliv protest, prohlásil: “Já Vám to k autu odnesu.”
Proč vysvětlovat nevysvětlitelné, že? Tak jsem jen nesměle procedila, že mi bude stačit, když mi to položí venku na stoleček. Prodavač, plný mladistvého entuziasmu, se vyhrnul ven. Lehce zmateně se rozhlédl. Jak už jsem řekla, byli jsme v tu dobu široko daleko jediní živáčci. Položil tedy přeci jen přepravky na stůl. Můj manžel, jsa jest muž činu, již čekal s otevřeným batohem. “Aha,” dovtípil se mladík” “vy jste tu pěšky.” Nicméně nezaváhal a ihned nasadil profesionální úsměv, popřál nám šťastnou cestu a zmizel do bezpečí skladových prostor.
Muž přepočítal přepravky a ujistil se: “To je všechno naše?” Snažila jsem se trošku mlžit, že třeba ty spodní nejsou až tak úplně plné, ale pravda se příliš brzy vyjevila.
Prohrábli jsme batohy a našli pár igelitek z dob letního cestování. Při vracení přepravek jsem nějakou tu papírovou tašku ještě přikoupila. Ocenila jsem, že mladý prodavač mi je dokázal prodat se zcela kamennou tváří. A tak jsme nakonec všechny krabičky úspěšně přeložili do našich zavazadel k dalšímu transportu.
Polní cestou do rodné obce našich dětí jsem se svými proprietami vzorně cupitala za svým neméně obloženým mužem. Nevím proč, připomnělo mi to pracovníky cizí národnosti, kteří se tu takto potulují ze stavby na stavbu.
Uznávám, nebyla to zrovna vhodná představa, neb jsem přitom dost podcenila mé léty a životními prožitky ochablé pánevní dno.
O svůj geniální postřeh jsem se podělila s mužíčkem. A on, se širokým úsměvem, který tak krásně korespondoval s posledními slunečními paprsky tohoto roku, lehce zakýval reklamními papírovými taškami, a zaševelil: “Vždyť sis vždycky přála, abych tě vzal na nákupy jako v Pretty Women.”
A já si zase nemohla odpustit analogii na Hrabalovy Slavnosti sněženek: “To je dost, žes mě taky jednou vyved! ”
