“Štěstí… Co je štěstí? Muška jenom zlatá…,” říká známá věta z ještě známějšího filmu.
Vždycky na mě působila tak, že štěstí je něco hmotného, trvalého, co můžu, i když obtížně, chytit. Pohltit svými prsty. Přivlastnit si to.
Až nedávno mě napadlo, že se ani tak nejedná o zlaté tělíčko hmyzího tvora, ale že dost možná se mluví jen o pomíjivém odlesku jeho křídel.
O zlatavém odlesku obyčejných křídel obyčejné mušky.
Být ve správnou chvíli na správném místě s dostatkem pozornosti. Protože muší křídla už taková jsou, nezávisle na kráse či ohavnosti její nositelky.
Ba co víc. Kolikrát je odlesk vidět, naše oči to vidí, ale hlava si to neuvědomuje. A ten pocit blaženosti snad tkví v tom, že si to v určitých záblescích hlava uvědomí.
Doufám, že si na to zase příště včas vzpomenu… Chtěla bych dospět do bodu, kdy si dokážu říct: “Tak teď, právě teď to byla ta vzácná vteřina!”, do bodu kdy dokážu pokorně čekat, až muška zase proletí v tom správném úhlu vůči mému oku.
