Střípky vděčnosti – díl II.

Nouze naučila Dalibora housti, mě šíti. A taky mi dovolila si splnit jeden sen. Koupit si šicí stroj.

Do této doby se projevoval s jasnou převahou vždy můj čistě racionální pohled na věc. Se svojí potřebou šití v souhrnné délce cca 1,5 m za rok byla investice do šicího stroje doteď naprosto nerentabilní záležitostí a na seznamu priorit se vždy propadla velmi hluboko. Logické – k čemu šicí stroj, když nešiju, že?

Takže jsem čas od času brblala a šila semo tamo v ruce a snila o tom, jak by to bylo hezké a rychlé, kdybych měla šicí stroj. A teď ta příležitost přišla. Kdy jindy, než teď! Příležitost se má chytit za pačesy, nehledě na iracionalitu.

Jako malá jsem strávila hodiny a hodiny pod šicím strojem, na kterém šila maminka. Já si dole hrála s knoflíky, třídila je podle velikosti a naslouchala prozpěvování elektrického motůrku. Maminka šila hodně a moc hezky. Přišlo mi jako hodně symbolické, že do naší domácnosti šicí stroj vešel zrovínka v den, kdy by měla narozeniny…

Tak je tu. Už pár dní zaujímá čestné místo v čele našeho jídelního stolu. Zkrátka ihned do rodiny zapadl. Je to náš miláček.

Nejstarší byla nadšená, prý si taky moc přála mít šicí stroj a naučit se šít. No vida! Kdy jindy bude mít tak skvělou příležitost. Vidět a moct ihned zakusit, že napoprvé hned něco nejde, ale že stačí to opakovat dvakrát, pětkrát, desetkrát a posun přijde?!

A upřímně. Našla bych si já čas jí všechno kolem šití trpělivě vysvětlovat a dlouze ji povzbuzovat? Když jsem si ani nedovolila koupit šicí stroj? Asi by byla jiná žhavější témata. Asi by nebyl čas. Asi by nebyla potřeba šít desítky čehokoliv hned a tady, pořád dokola a mít tak šanci se zdokonalit.

Teď to prostě zrovna smysl má a pomůže to snad i jiným, ale určitě nám dvěma. Být spolu. Společně něco vytvářet.

V poslední době za mnou chodila, že by se mnou něco chtěla dělat, něco vyrábět. A já v duchu z toho trochu omdlévala – co jako spolu máme vyrábět, aby to aspoň trochu mělo hlavu a patu?!

No vida, a to mi stále nechce věřit, že vesmír nám naše přání plní (někdy hodně originální cestou tedy…).

Takže děkuji. Za čas a prostor.

Není nic krásnějšího, než když k vám křehké dítko zvedne zrak a s úsměvem nad svým prvním, konečně dobře povedeným dílem řekne: “Maminko, já jsem na sebe tak pyšná!”