Někdy stačí málo, malý projev empatie a trocha humoru a hned je všechno lehčí.
P: “Hlavně si nic nevyčítejte. Udělala jste všechno, jak jste nejlíp mohla. Oni jsou prostě… no, ti by Vám ukradli i ty brýle, co máte na nose.”
J: “Hm, toho bych si ale možná všimla rychleji,” odpověděla jsem přepočítávajíc svoje dioptrie na levém i pravém oku.
—
P: “A kdybyste si na cokoliv ještě vzpomněla, tak úplně v klidu, já vím, že jste teď rozrušená, tak to tam doplníme. To se stává. Popřemýšlejte o tom v klidu večer doma a zítra zavolejte nebo napište.” Po vteřince zamyšlení dodal: “Teda jednou k nám přišel pán po týdnu oznámit, že tam měl diamantové náušnice. Tak to jsme mu neuznali.”
J: “Tak ty já jsem tam měla dvoje.”
P: “Já jsem si to právě myslel, tak připomínám, abyste na ně nezapomněla.”
P: “Chtěla byste ještě něco vědět?”
J: “Jo, jak se dostanu domů. Já mám jen na příměstský autobus,” otevřela jsem dlaň, ve které jsem žmoulala pár kovových mincí. Strčila jsem je do kapsy od bundy po nákupu kafe do vlaku, protože se mi už nechtělo znovu rozepínat batoh a peněženku.
Ještě, že jsem si dala jen espresso, jinak bych mašírovala pěšky – řidič-příměšťák byl toho dne obzvlášť neklidný a kelímek od kafe už jsem neměla, abych obešla nástupiště a vyžebrala si na jízdenku.
P: “Já Vám půjčím nějaké peníze, pokud chcete.”
J: “Děkuju, ale já to asi zvládnu. Já mám v hlavě takový úmysl, ale ten před Vámi nemůžu zmínit.”
P: “To víte, že jo, jeďte klidně na černo!”
J: “Tak ona ta průkazka vlastně pořád platí, že jo?”
P: “Jasně, neřešte to!”
