O víkendu jsem díky své nezkrotné zvědavosti a drzosti měla zvláštní zážitek, u kterého ještě váhám, kam ho osobně zařadit – jestli pouze do kategorie “to mi hlava nebere” nebo do potencionálně objemnější složky “už jsi stará, holka”….
Vyrazila jsem do obchodu… slevy výrazné, pokladní pomalá, tudíž jsem se ocitla ve frontě.V dlouhé frontě.
Nejdřív jsem se rozhodla pro variantu “Jsi krásná i tak, navíc děsně skromná, budou tě bolet nohy, za to ti ta fronta nestojí.”, nicméně pak jsem si řekla, že trocha nostalgie z dětství nezaškodí a jedna frontička pro tak úžasný kauf se přece zvládne.
Nicméně jsem se tak trochu nudila, a tak jsem pozorovala lidi kolem sebe. Zaujal mě mladý muž stojící přede mnou. V ruce měl dvě pólo-trička, modré a béžové. V ruce třímal mobil velký asi jako to tričko…
Budiž, přeháním. Ale velký ten jistě chytrý mobil byl tak, že i já se svým slabým zrakem jsem chtě nechtě (samozřejmě že chtě, to se jen tak píše :-)) viděla velmi dobře. Pořád zdvihal ruku s těmi ramínky a tričky a díval se na ně a pak zrak zase zaměřil na telefon a typickým drobným pohybem palcem přehodil obrázek a ještě chvilku koukal a pak opět zaměřil pozornost na ruku s ramínky…. a znovu mobil a zase jedno ramínko… a mobil a druhé ramínko. No jsem od přírody zvědavá, tohle mě fakt zaujalo, tak jsem mu nakoukla přes rameno (byl menší než já, ani jsem to nemusela nijak zvlášť maskovat).
… měl tam online katalog oblečení téhož obchodu, ve kterém jsme spolu tak svorně stáli frontu. Milý nákupčí na displeji ve výběru neustále měnil barvy ve vzoru látky a (zřejmě) sledoval, která barva tomu modelovi na obrázku více sluší a vše konfrontoval s realitou…
Jsem zvědavá, ale škoda, že jsem tak nesmělá… Řekla bych si mu o nickname a pak bych mu v chatu hnedka přímo z fronty napsala, že já na jeho místě bych si vybrala to modré.
Takhle si chudák koupil obě… Umím si představit to dilema každé ráno…
