Tak pořád ještě ne

Myslela jsem si, že už to umím.

Docenit i maličkosti. Pocítit vděk. Vnímat lehké doteky krásy.

Když se na mě někdo mimoděk usměje. Když uvidím kapku rosy na stéblu trávy. Když mi slunce zlehka zahřeje tváře. 

Umět mít radost nejen z velkých věcí, ale i z toho, že to kytce v mojí váze dneska obzvlášť sluší. Že to dneska sice není na Nobelovku, ale práce se mi povedla.

Ocenit i špatné události, věřit v to dobré, co přinášejí. Mít trpělivost, počkat si, až se vytvoří třpytivé krystaly poznání.

Nezvládám to úplně perfektně, ale už vím, že to jde. Jenže stejně…

Ještě pořád jednu věc neumím.

Být opravdu vděčná za každý den, kdy ta nejhorší zpráva je o tom, že došlo máslo v lednici nebo se jenom rozbil kávovar. Radovat se z každého dne, kdy to nejhorší, co mě potkalo, je zlomený nehet před odchodem do práce, zapomenutá káva na střeše auta, rozbitý výtah a zlomený klíč v zámku.

Být vděčná.

Za každý den, kdy se tak trochu nudím a neděje se vůbec nic.

Za každý den, kdy telefon mlčí a nepřináší sice žádnou dobrou, ale hlavně ani žádnou špatnou zprávu.

Za každý moment, kdy se věci neposouvají k lepšímu, ale ani k horšímu.

Umět být vděčná třeba už jen za to, že nehubnu, ale ani netloustnu. Nemoudřím, ale ani nehloupnu.

Že sice stále neběžím, ale ještě pořád jdu…