Vydali jsme se na procházku. Celá rodina, včetně našeho lehce potřeštěného, ale na pohled líbivého pubertálního pejska. Cestou jsme potkali paní, která svým vzezřením podtrhovala atmosféru sobotní poklidné vesnice.
Naše psí slečna zapůsobila jako obvykle – obličej paní, která si zřejmě jen tak narychlo odskočila, se rozzářil. Sklonila se a chtěla si pejska pohladit. Naše štěně je ovšem opatrné. Z dálky zavětřilo a před rukou pak vehementně uskočilo do strany.
Můj muž zaburácel svým zvonivým hlasem: “Neboj se, ty strašidlo!”
Paní rychle zvedla oči směrem k němu a odvětila: “Ale já se nebojím!”
