Syn mi cestou ze školy povídá: “Mami, jak jsme šli do té botanické zahrady, tak já jsem si zapomněl bundu.”
“Počkej, vždyť jsem tě s ní ráno viděla.”
“Já ji zapomněl, když jsme odcházeli. Na lavičce. V šatně. Povídal jsem si s Frantou, zavazovali jsme si boty. No a oba jsme ji nechali na lavičce.”
“Aha. A nebyla vám pak zima?”
“Ne. Teda trochu. Ale víš co? Družinářka na nás řvala.”
“Jak řvala?”
“No v tý zahradě se nás ptala, kde je máme. A my jsme zjistili, že jsme si ji zapomněli. Říkala nám, že jsme pitomci.”
“To je divný, viď?”
“Hm.”
“A ona si ty bundy chtěla od vás půjčit? Že jí jako byla zima? Nebo ta zima byla vám?”
Syn se přes slzičky usmál: “Ne, měla svojí bundu. Ale říkala nám, že kdybysme byli její syni, tak by nás zfackovala.”
“Tak to máte kliku, že není vaše maminka, viď?”
Letěly mi hlavou myšlenky. Co teda bylo cílem? Zahřát ty dva chlapce asi ne. Komu byla zima? Kdo by případně nastydl a kdo by to jejich stonání odnesl? Takže co? Šli pěšky, žádný vlak či autobus by jim neujel, kdyby se pro ně vrátili. A proč je venku pro jistotu nezkontrolovala ještě jednou, když ji to tak vytáčí? Čí to teda byl problém?
No a vlastně: koho zajímá, jak to u ní doma chodí? Vyřeší to nějak situaci?
“Jak ses při tom cítil?”
“No… tak jako hrozně divně. Jako že jsem totálně nezodpovědnej,” řeklo dítě, které samo od sebe vstává v pět hodin ráno, aby nezaspalo do školy. “Jako že jsem neschopnej,” pokračovalo dítě, které si samo dělá svačinu i úkoly.
“Pamatuješ, jak jsem si minulý týden zapomněla klíče a tu průkazku do práce? No, taky se mi to stalo a nemyslím si o sobě, že jsem pitomá. Prostě jsem byla nepozorná. Ten den toho na mě bylo moc, hodně změn.
Zkomplikovala jsem to hlavně sobě.
Neumím si představit, že by kvůli tomu za mnou do kanceláře přišel ředitel a profackoval mě. Nebo taťka, že by mě, až bych přišla z práce domů, zfackoval. K čemu by to bylo? Mě by tím nijak nepomohli. Byla to komplikace hlavně pro mě. Musela jsem zvonit, aby mi otevřeli, čekat, až mi někdo odemkne kancelář. Pak jsem musela jít na vrátnici a půjčit si náhradní klíč a nemohla jsem jít rovnou domů, protože jsem ho zas musela jít vrátit.
Pravda, taky jsem to trochu zkomplikovala naší paní sekretářce. Protože jak jsem neměla tu průkazku, musela za mě do systému vložit čas příchodu a odchodu. Ale vůbec se nezlobila. Říkala, že se jí to taky už stalo. No kdyby to za mě musela řešit každý den, tak by asi byla oprávněně naštvaná, to jo. Ale tohle se mi stalo poprvé. Tobě už se to někdy stalo, že sis nevzal bundu na výlet?”
“Ne, já ji mám vždycky v batohu.”
“Aha. Co s tím teda budeš dělat?”
“Já si příště dám pozor, už je fakt zima.”
Neschopný jsi ty i tvoji rodiče, neb tě neschopným učinili. A já to tu musím trpět! Ámen. Tak šup, šup, co koukáš?! Zvesela pokračuj do života!
Zadupat, shodit, ponížit, navrch pocukrovat troškou viny, dozdobit kapkou výsměchu. Léty ověřený prostředek. Já tebe, ty mě. Mezilidská štafeta.
Ale vlastně se nic neděje, takhle se to vždycky dělalo a fungovalo to.
Bát se důsledků nebo druhých?
Tolik zbytečností….
