Taková veselá

Tak jsem si říkala, že bych měla psát něco veselého. Že teď je toho na vážné přemítání víc než dost a chtělo by to změnit téma. A hleďme! Jen jsem pomyslela, přání se zhmotnilo.

No teda zas tak k popukání to asi nebude, ale stále lepší, než smích šílenecko-cynicko-hysterický, který se ze mě často line v posledních týdnech.

Chce to prostě změnu. To jsem usoudila i v duchu obecném, proto jsem zavelela k útěku na venkov. V noci tma a ticho, přes den světlo a ticho. Ve dne i v noci déšť.

Holt, nesmí se bazírovat na dokonalosti.

Kde nic, tu nic. Ani muž, který by rozdělal oheň v krbu. To ale přece dám. To bude přece ta změna, ta pohoda, ta vzpruha! Pěkně si přivstanu, aby se děti do růžova vyspané probouzely do tepla provoněného kakaem a čerstvými houskami z místního koloniálu.

V tomto bodě stále tápu: jedná se o příznaky doznívající naivity nebo příznaky počínající senility?

No zkrátka za dvacet minut první online výuka jsem se v pyžamu rozpotácela směrem ke krbu. Ten jsem našla. Kýbl na popel ne. Ten byl venku. Dva tři rádoby gazelí kroky mě naplácly na sklo dveří. Ruce byly bohužel pomalejší než nohy.

Do vyčištěného krbu jsem nacpala poslední noviny. Stejně nemám kdy je číst. Popadla jsem dle mého soudu tenké klacíky a vrhla je na zapálené noviny. Takový efekt solárka. Klacíky lehce zhnědly a to bylo tak vše.

Vzpomněla jsem si na své skautské mládí a vyrazila pro třísky. No jo, kde ale za deště vezmu suché třísky? Natož v ovocném sadu? Přeci v kůlně, to je jasná věc! Dočvachtala jsem ke kůlně, která je z praktických důvodů na opačném konci pozemku, a v šeru nahmatala zámek. Lehce to cvaklo. Co mi to ten můj muž říkal? Že to nechá otevřené, ale mám dát pozor, abych si to přetočením zámku nezamkla? Do prčic! Zoufale jsem lomcovala dveřmi.

Brýle se mi zamlžily a já pochopila, že bez klíče to vážně nedám. Čvachtala jsem tedy zpátky. Přemýšlela jsem. Do lesa to je sice blízko, ale zas až tak ne. Kůlnu samotnou bych asi rozštípat neměla. Olámat jabloně taky nepomůže, i když mohla bych je zkusit vysušit fénem…

V myšlenkovém oparu jsem nalezla nějaký klíč.  Zkřehlé děti už se pomalu slézaly k imaginárnímu kakau. Vyběhla jsem tedy znovu do terénu. Ve vyjetých kolejích  to klouzalo už výrazně lépe. Stejně jsem dneska chtěla prát.

Klíč do zámku nepasoval. Běžela jsem pro jiný. Jelikož jsem děvče učenlivé, na druhý pokus jsem s sebou pro jistotu vzala všechny klíče i s věšáčkem. Již pátý klíč byl ten pravý. Rychle jsem nabrala dřevo na podpal. Trochu mě zdržely nepotřebné klíče, které jsem v kůlně zabouchla.

Třísky uschované pod pyžamem naštěstí nezvlhly. Za chvilku už vesele praskaly v ohni. Přihodila jsem pár silnějších polínek a běžela připravit stůl na vyučování. “Vidíte děti, má to i výhody. Můžete si sešitky připravit hned a nemusíte se zdržovat uklízením nádobí po snídani! Tu si dneska dáte až ke svačince!”

Během svačinové přestávky si chlapci sami od sebe došli pro ponožky a přihodili i delší rukáv. Dcera si nasadila kapuci od mikiny a dotázala se: “Mami! Neměli bychom už zatopit?” Na moji odpověď “Vždyť už topím!” jen nasadila ten příznačně významný pohled teenagerů a prstem mě odkázala, ať se tedy přesvědčím sama.  Telefonát se šéfovou jsem odložila na odpoledne.

Můj tik v oku, kterého jsem se v lůně přírody hodlala zbavit, se na okamžik vrátil. Již ve slušivé teplákové soupravě jsem znovu odběhla do kůlny pro třísky. Kulisy se nezměnily. Déšť a umně nastražená záklopka zámku. Ne, nebudu to zbytečně dramatizovat. Za tak jasného denního světla už jsem se nemohla dopustit stejné chyby. A tepláky taky stejně potřebovaly vyprat.

Bahno jsem z třísek zlehka odstranila, přepnula synkovi notebook na další online hodinu a svůj jsem v rámci šetření energiemi už raději rovnou vypnula. Poledne se nezadržitelně blížilo. Rychle jsem dala péct maso a dětem doporučila vrstvit oblečení. Vzduch mezi jednotlivými látkami totiž výborně izoluje od chladu.

Odpolední kávičky jsem se rovněž vzdala a běžela pro další třísky. Stále pršelo. Nasadila jsem pro jistotu chůzi ala široké rozkročmo, tudíž manželovy montérky, které jsem si vypůjčila, zůstaly bez poskvrnky.

Klepající se děti jsem potěšila zprávou o ozdravných účincích otužování a třesoucí se rukou jsem na třetí pokus na své zápisky z porady poskládala další třísky. V tom ve mě naplno zaúčinkoval hormonální koktejl. Vzbudil ve mě těžce schizofrenní reakci ve škále od spílajícího zednického přidavače až po uplakanou éterickou vílu.

Jen o chvíli později se o krb ležérně opřelo mé klidné, ironicky filozofující Já a povídá mi: “Ale copak, copak, děvenko? To si přeci chtěla, ne? Byl to tvůj nápad, viď? Užít si to hezky na samotě u lesa…” Nevěřícně jsem pozorovala jeho pohupování na jedné stojné noze.

“Krávo!” vmetla jsem do tváře tomu věčnému kritikovi. Kouska soucitu se od něj člověk nedočká! Zastat se mě, to ne! Pěkně mě politovat a poplakat si se mnou… Ech! Marnost nad marnost!

Vida, že pomoci se nedočkám, zaparkovala jsem někde napůl cesty mezi láteřícím dělňasem a zraněnou divoženkou, uvařila dětem horký čaj a k večerní pohádce pod dvěma dekami nám už ohníček zvesela praskal. Však taky dobře, v noci prý bývá teplota nejnižší.

Někdy si člověk myslí, že vděčný je. Třeba za drobnou,  takřka neviditelnou samozřejmost. A aby si to jen nemyslel, někdy tu takřka neviditelnou samozřejmost musí zcela ztratit. Aspoň na chvilku. Aby věděl, že vděčný je. Aspoň na chvilku.