Tak je to tu. Třídní sraz po dvaceti letech. To bych se měla nějak připravit, vylepšit. To se tak přeci dělává.
Koukla jsem se do svého časového plánu. Koukla jsem se do zrcadla. Tak na tohle by byl i týden málo. Dobře, holka, mladší už nebudeš. Stárnutí je přirozený proces. Když se s tím musíš srovnat sama, srovnají se s tvým stárnutím i ostatní. Třeba tím aspoň někomu uděláš radost.
Co dál? Šatník. Něco se tam najde. Do krámu nejdu. Z každého nákupu, kdy se odhodlaně snažím skloubit své proporcionální, emocionální a estetické požadavky se současnou módní nabídkou, mám depresi v rozsahu několika týdnů. Vždycky jsem tiše záviděla ženám, kterým nakupování oblečení vylepšuje náladu. Možná to jednou přijde i na mě, ale teď to riskovat nebudu.
Takže to mám vyřešené. Umyju si vlasy. To je taky dobrý.
Hm, dvacet let. To to letí. Vlasy. Není to málo? Neměla bych přeci jenom nějak na něčem zapracovat?
Jasně, úsměv. To je ono. Křečovitě se na sebe šklebím do zrcadla. Tak tohle mi nikdo neuvěří… Mám tam vůbec jezdit? Stojí mi to za to? Jet takových kilometrů tam a v noci zase zpátky… Škoda nafty!
No jasně! Auto! Že mě to nenapadlo hned! Dojedu si s autem do myčky! Nechám si ho pěkně vyčistit. Smyju dětské stopy. To je lehký úkol, to můžu zvládnout.
Ach to podvědomí. Jak snadno se upne ve složitém období k nějaké úplné zbytečnosti…
Ano, připouštím, byla to pro mne taková terapie – když máš před sebou velké, náročné a dlouhodobé úkoly, posil svoje sebevědomí nějakým drobným úkolem s okamžitým pozitivním výsledkem.
Tak jdeme na to. Těšila jsem se. V radostné euforii jsem si vybrala ten nejdelší a nejdražší program. Když už, tak už. V tomhle úkolu přece nemůžu selhat.
Co mi to ta paní říká? Aha, nosič na kolo. Ten tam zůstal z minulého týdne. Manžel ho nesundal.
Dobře, nehledej viníka, to ti problém odstranit nepomůže. Nenechám si kazit náladu. Tohle je jen výzva, zkouška mojí trpělivosti a výdrže. To mě nemůže rozhodit. Zvlášť když už mám ten lísteček na ten super čistící program! Proč bych nezvládla sundat nosič, ne?
No tak třeba proto, že nemám žádné nářadí. Jako už bych opravdu měla zjistit, kde to nářadí manžel schovává. Prý tu někde něco je. Ale kde? Ve dveřích nic, tak asi v kufru. Pumpička, hever, výstražný trojúhelník… To nevypadá dobře. Tak se na to vykašlu, večer mi to manžel sundá. Odpoledne už to umýt nestihnu, no tak co, už jsem přišla o větší peníze…
Ale ne! Rozbřesklo se mi. To mi jen život dává další výzvu. Pořád to dětem říkám, že řešení vždycky existuje. Jenom je potřeba hledat a nevzdávat se. Dobře, já tu výzvu přijímám. Co ale mám dělat? Nikde nikdo.
Překonám svůj ostych a dojdu si za tou paní k pokladně. Tak jak to říkám těm dětem? Za optání nic nedáš. Co nejhoršího se může stát? Že mi paní řekne Ne. Tak jdeme na to. Za pokus to stojí.
Super! Paní mi půjčila šroubovák. Škoda, že se ty matičky protáčejí… Jenže na mě si živote nepřijdeš! Já ve svém úsilí nepolevím. Jde se na pokladnu!
Přísahám, že už nikdy své dceři nebudu vyčítat, že je umanutá.
Paní žádný klíč neměla. Za to ve výprodeji měli pěkné kleště. Nejsem přece z cukru, já si poradím. A kleště, ty se vždycky hodí!
Já nevím, proč nemůžeme mít nějaký normální držák na kolo! Proč ty šrouby musejí být zrezlé! No paráda, takže dva nehty v tahu. A odřené předloktí… Jak je ta další poučka? Najdi si na všem něco pozitivního… Tak jo, aspoň už mám jasno ve výběru oblečení. Bude to ta halenka s dlouhým rukávem.
Já věděla, že to zvládnu. Život holt někdy jenom vyžaduje úsilí. A vy všichni kamioňáci si koukejte klidně dál, když nikoho z vás nenapadlo mi pomoct. Ale já se nezlobím, neberu si to osobně. Já přece vím, že to nevypovídá nic o mně, ale jen a jen o vás! Vím, že život mi nic nedluží. Já jsem nad věcí! A šup s kolejničkou na kolo do kufru! Měj se, potvoro!
O mně to nic nevypovídá?
A hurá na super program! Už se vrátka i moje oči pomalu zavírají. Autíčko moje, tohle si spolu užijeme. Nechám se unášet šploucháním vody. Budu meditovat…
No, už teda skoro budu mít mořskou nemoc. To je vážně dlouhý program. Co tu budu dělat? Ty kartáče to berou nějak důkladně. Měla jsem dát asi kratší program. Snad už přejedou dozadu. Zase zpátky dopředu? Pfff!
Ach jo. Tak si aspoň přečtu noviny…
Ještě se můžu podívat na maily…
Jéé, konečně se to vypnulo. Ale že to ani nesušilo? A ty kartáče mi blokují dveře. To je divný. A co to je za bušení? Jéé, to je ta paní z pokladny! A proč je uvnitř myčky? Co? Stáhnout okýnko, aha!
“Zasekla jste myčku! Vždyť jsem vám říkala, že se tam s držákem nesmí!”
“Já ho ale sundala! Mám ho v kufru.”
“No to ale musíte sundat i příčníky!”
Takže ten nosič jsem vlastně nemusela odšroubovávat… Pomalu se mi do úst rval hysterický smích. Jediné, co mě od výbuchu zachránilo, byl ten její nakvašený výraz.
“A na střeše máte nějaký kleště!!!”
Tak na střeše zůstaly! No vida! A já si říkala, jestli mi někam nezapadly!
“No ale ty příčníky, to už tam tak jako je. To jste mě ale neupozornila, jen na ten držák a ten jsem sundala. Mám ho v kufru.” začala jsem obhajobu. Tak lacino se přece nedám.
Paní na mě nějak zvláštně pohlédla a po chvilce odmlky unaveně pronesla: “Víte co, vrátím vám peníze.”
Tak jo, to beru.
Že by to byla záminka, aby mě dostala z té myčky?
Když jsem odjížděla s přední půlkou auta naleštěnou a tou druhou zablácenou, říkala jsem si, že to poselství asi bylo jiné. Je někdy těžké odhadnout, zda je to od života zkouška odhodlání nebo znamení, že tahle cesta správná není…
Doma jsem pak ještě zjistila, že mi ty kartáče servaly krytky z těch příčníků. Odvahu vrátit se pro ně jsem ale nenašla.
Pokaždé, když jsem jen koutkem oka zavadila o svoje auto, dostala jsem záchvat smíchu. (Nechala jsem si ho takhle pro připomínku několik měsíců.)
Mohla bych vystupovat v reklamě na mycí prostředek – podívejte na ten rozdíl, když na jednu půlku použijeme náš super leštič a na druhou obyčejný mycí prostředek…
Á propos. Na sraz jsem nakonec dorazila v báječné náladě a spolužáci mě uvítali slovy: “Ty nějak úplně záříš!” To u mě způsobilo další záchvat smíchu.
Nedivte se, kamarádi, mám pro vás bezva historku…
