Stejná recepce. Tatáž vzhledem nenápadná, avšak povahou nápadně milá paní recepční.
Odjížděli jsme, přišel čas zúčtování. Trocha papírování, trocha finančního bilancování. Potřesení rukou, vzájemné poděkování a úsměv na rozloučenou.
Jenže po cestě k bytu jsme si uvědomili, že jsme jí zapomněli připomenout, aby nám připočetla i pár euro za opalovací krém. Když jsme se totiž před týdnem ubytovávali, upozornila nás, že na tento týden hlásí v předpovědi výjimečně slunné počasí. Abychom se nezapomněli natřít, protože slunce bude na vrcholku hor poněkud palčivé.
Krém jsme samozřejmě do výbavy my, původem z údolí, nezařadili. Naštěstí na recepci jeden měli k prodeji a naneštěstí za námi bylo již několik dalších nedočkavců podupávajících v téže řadě. Paní recepční rozhodla, že je nebudeme zdržovat. Napíše nám to na účet a zaplatíme to při odjezdu.
Jenže nestalo se.
Vrátili jsme se proto zpět na recepci a přiznali se, že jsme na placení krému dočista zapomněli a jdeme to napravit.
Měla obrovskou a upřímnou radost.
Povídala, jak si pak na to také vzpomněla, ale až když jsme byli pryč. A že tu chybu udělala ona, protože si to tenkrát v tom zmatku a chaosu zapomněla zapsat a při placení jí to tedy uniklo. A že si tedy řekla: “Nu co, pár euro mě nezabije, udělala jsem chybu, tak to zaplatím ze svého. Hlavně že se ti dobří lidé nespálili a jejich kůže je v pořádku.”
Pro mě fascinující přijetí vlastní zodpovědnosti, kombinace nesmírné laskavosti a prevence jakýchkoliv negativních pocitů.
Jak snadno mohla být naštvaná na nás, na sebe, na celou tu hektickou práci, na všechny ty lidi, co se tam nahrnuli v jeden čas, na celý svět…
Zrovna den předem jsem si četla, jak je potřeba hned v zárodku jakékoliv destruktivní pocity zničit, přetavit v něco dobrého, ani na vteřinu nedat prostor špatným myšlenkám… A hle, druhý den to mám i s praktickou ukázkou!
No není ten svět boží?
