Moje dcerka mě zase jednou překvapila. Šlo o kolečkové brusle. Domlouvala se s kamarádkou, že by šly bruslit. Poslouchala jsem je. Dcera prohlásila: “Já umím jezdit na bruslích.”
V tu chvíli se ve mně zvedla oblaka prachu a nánosů a ta obrovská vlna mě nutila říct: “Prosím tě, vždyť na tom sotva stojíš. Kolikrát si na nich jela? Třikrát? Co můžeš tak umět?! Máš před sebou ještě hodně práce, než budeš moct říct, že to aspoň trochu umíš.”
Co bych jí tím předala? Že není dost dobrá? Že není dokonalá? Že má někde tiše sedět v koutku a snít o tom, jak jezdí? Že má tajně něco zkoušet a užírat se pochybností, jestli s tím už může na světlo?
Proč mě to tak popudilo? Protože sama neumím říct: “Jo, tak v tomhle jsem opravdu dobrá, tohle mi jde. Takhle jsem se sebou spokojená.” Protože se sama užírám pochybnostmi, jestli jsem opravdu dost dobrá? Jestli to není málo? Jestli bych neměla přidat? Že veškeré moje bytí nemá valný význam? Že jenom Pán Bůh to umí na jedničku?
Mlčela jsem. Naštěstí.
Pro ní je to takhle dost. V daném čase a místě. Na dané úrovni je se svým výsledkem spokojená. A já si říkám, co je důležitější? Vždyť to přeci není hloupá a slepá holka, sama to přece uvidí, až někdo vedle ní projede s větší obratností. Sama zjistí, že tohle ještě neumí a že stále je možnost se v něčem zlepšit.
I já se zase můžu posunout o kousek dál. Až o tom příště bude řeč, zkusím říct jen: “Vidím, že tě to baví a máš ze sebe radost. Děláš pokroky.”
