Četla jsem takové mudrování, že je dobře, když se dětem některá z vánočních přání nesplní. Prý je to taková dobrá průprava pro reálný život a taky to rozvíjí fantazii.
Tak jo. Taky se chci rozvíjet. A průpravy do reálného života je mi velmi třeba.
Napsala jsem si proto stejně jako dcera o koně. Jo, fakt, takového toho opravdického, co řehtá, smrdí a padají z něj kobylince. Moc bych si ho přála!
Ježíšku, přines mi ho, prosím!
Dcera byla překvapená: “Ty bys opravdu chtěla koně? Opravdu to napíšeš a dáš za okno?”
Jasně! Vždyť by to bylo prima mít vlastního koně.
Technické detaily prostě ignoruju.
Dcera se usmála a začaly jsme vymýšlet jména pro naše koníky, jestli to budou holky nebo kluci, jakou by měli mít barvu ohlávky, aby jim ladila s hřívou a srstí…
———————
Po pár týdnech dcera přišla a zeptala se mě: “Mami a ty si myslíš, že ti Ježíšek toho koně přinese? Já už si o něj psala tolikrát a ještě nikdy mi ho nepřinesl.”
“Po pravdě? Asi ne. Ale kdo ví… bylo by to fakt moc krásný! To by bylo úplně úžasný, viď?”
A snily jsme dál.
———————
Těším se na Štědrý večer, na zapálené svíčky, na ten moment “překvapení”…
Pak se s dcerkou obejmeme, vzdychneme si a možná si i trochu popláčeme, že se na nás ten Ježuch v tohle zase vyprd…