Se svým mužem zastáváme stejnou teorii, co se týče nabývání nových věcí. Týká se to tedy hlavně hraček, ale zkoušíme to důsledně aplikovat ve všech oblastech.
Snažíme se vnímat náš domeček jako takovou absolutně nenafukovací krabičku. Když tedy chceme něco dostat dovnitř, musíme nejdřív něco vyhodit. Takže čas od času chodíme a uvolňujeme prostor pro něco nového.
Pravda, někdy nám to časově až tak nevyjde, ale berte to jako autobus – do něj se také někdy nečekaně vecpe ohromné množství lidí a taky to ten autobus uveze. A nejdéle na konečné si prostě všichni vystoupí. No! A konečnou, tu my ctíme!
Trochu jsem se nad tím zamýšlela a hrozně se mi ulevilo.
Občas jsem totiž byla trošku nesvá, když jsem vyrazila do nákupního terénu s mužovou platební kartou.
Teď už ale tenhle pocit nemám! Vždyť já jenom uvolňuji místo pro ty nové korunky! Všechno staré pryč a nové sem!
A jelikož jsem velmi zručná v práci s platební kartou, utvářím tak ideální podmínky pro nové zásobování. Můj muž se díky mě nemusí ani trochu omezovat v přílivu toho “nového”. Tak hodná na něj sem!
Dalo by se říct, že ho v tomhle směru dokonce i trochu rozmazluju…
Vždyť manžel sám mi taky říká, že musím čas od času při jízdě autem pořádně sešlápnout plyn a vyhnat pavouky z motoru. Že to je ku prospěchu věci.
No, tak já si teda myslím, že to tak platí i u kreditky…
