Tak si v posledních týdnech lámu hlavu, co psát. Ne že by chyběla slova. I myšlenek je spoustu. Jenže tahle doba, kdy se při pozdravu už nesmeká klobouk, ale nasazuje rouška, je skoupá na veselé příhody.
A to teď každému asi chybí. Zvlášť teď, kdy žijeme ze dne na den, od cedule k ceduli.
Ajaj. Zas je tu ta past očekávání, věčné, co bych měla, co se čeká…
Protože starostí má každý dost, tak něco pro zasmání. Hra na bezstarostnou masku, natištěný úsměv. Jenže ono se fakt chce občas brečet a řvát.
Ale když ono se to nehodí. Už zase si člověk musí dát pozor na slova?
Zvláštní pštrosí móda. Snad to je lidská přirozenost, nevidět a neslyšet. Nebo spíš vidět a slyšet jen to co chci?
Hrávala jsem si kdysi s malými dětmi na schovku. Přikryly si dlaněmi oči a myslely si, že nejsou vidět.
Mají naše pocity taky oči?
