Někdy život vyžaduje mimořádné nasazení. I u nás. Bylo potřeba vymalovat a kde narychlo sehnat malíře? Nejlépe ve vlastních řadách.
Jednomyslně jsem byla z jediného ochotného dobrovolníka v naší rodině vybrána. Však co, všechno je jednou poprvé, ne? Vzpomněla jsem si na svoji kamarádku, která takto maluje už léta, vždy s načesanými loknami a v halence ozdobené širokým úsměvem. ‘To taky dáš,’ povzbuzovala jsem se.
Odhodlaně jsem se postavila mezi ošuntělé stěny, rozhodnutá zúročit všechny své teoretické znalosti z daného oboru. Já a váleček s barvou jsme se staly na několik (dlouhých) hodin spojenci v boji za krásnější svět.
Slunko se zlehka přehouplo z východu na západ a já už stála vítězně s rukama v bok. S lehkým uspokojením jsem těžce oddychovala.
Nejmladší ke mně přistoupil s obdivným pohledem. Pokyvoval hlavou a jak jsem se domnívala, kochal se mojí nově získanou velikostí od hlavy až k patě.
“Teda maminko!” kroutil hlavou a po dramatické pauze, kterou si takový výkon jistě zasluhoval, dodal: “Takhle špinavou jsem tě snad ještě nikdy neviděl!”
Bať, bať. Všechno je jednou poprvé.
