Nepříjemné věci se stávají. Přijdou a odejdou. Stejně jako špatné pocity, jsou tu a za chvilku by tu být neměly. Chyba se stane, tak se zase napraví a je pryč. Nemá cenu z toho dělat tragédii.
To se snažím vysvětlit svojí dcerce. Jenže jí se při pomyslném ranním zakopnutí zachmuří tvářička a někdy se nevyžehlí ani do večera.
Zkoušela jsem přirovnání s deštěm a mráčky. Prostě se zatáhne, zaprší, ale ta obloha se zase rozjasní. Po dešti vždycky bude zase vonět vzduch a zpívat ptáci.
Zakabonila se ještě víc. Dobře, tak to urychlíme. Vítr může ten mráček odfouknout. Prostě odpluje, zmizí. Nebude tady, sice tu byl, ale už je pryč.
Připadalo mi, že to moc nezabírá. Že by to chtělo nějaké expresivnější vyjádření.
“Tak poslyš, mysli na to, že to je jako když si prdneš. Jasně, smrdí to, je to hnusný, pro všechny to je nepříjemný, cítíš se trapně a blbě, ale za chvilku se to vyvětrá a za pár hodin už si na to nikdo ani nevzpomene, natož aby to ještě cítil. Na prdy se neumírá.”
PS: To, že když je ten prd silný, tak že nevylítne jenom vzduch a že se to tím pádem hned tak nevyvětrá, jsem jí zcela vědomě zatajila.
