Moje sestra si kdysi občas od našeho tatínka půjčila auto. V tu dobu jsme obě pobývaly v Praze. Já na koleji. Měla jsem tu čest bydlet na Strahově. Opravdu nesmazatelný zážitek.
Jednou mě sestra poprosila, jestli bych místo ní neodvezla auto domů. Nadšená jsem nebyla. Ježdění po Praze mě opravdu děsilo. No ale co by člověk neudělal pro svojí sestru, že? Po několika hodinách přesvědčování a tvrdého nátlaku byste taky podlehli, věřte mi.
Seděla jsem schlíple na posteli, celá radostná z té události, a sledovala, jak sestra s lehkostí odchází. Zaklaply dveře. Po chvilce se znovu otevřely:
“Sem ti zapomněla říct, že sem někde ztratila espézetku, ale to je v pohodě. Normálně jeď a řekni to pak tátovi, on to zařídí. Tak čau.” Druhé klapnutí.
V pohodě?! Jak jako v pohodě? No to já nikam nejedu. To se přece nesmí! A já zásadně nedělám, co se nesmí!
Jelikož jsem vždycky byla bystré a sportovně zdatné děvče, došlo přeci jen k jisté časové prodlevě a sestru už jsem nedoběhla.
Tak co teď? Nejen že musím jet autem přes Prahu, já dokonce musím jet s autem bez SPZ přes Prahu a ještě dalších minimálně 60 kilometrů! Chtěla jsem demonstrativně omdlít, ale v kolejní sluji nebylo kam omdlít, aniž by si člověk nezpůsobil minimálně odřeninu. Možná bych se mohla otrávit v místní jídelně, to by takovou práci nedalo. Jenže z kapesného už nezbylo ani na vlak.
V pátek jsem tedy vyrazila. Vzhledem k mé hrůze z policistů jsem si vysloužila policejní hlídku hned na prvním sjezdu. Stop! Zastavila jsem a chtěla jsem se schovat pod volant. Ale… jednak bych se tam vzhledem ke svojí výšce nesložila, jednak jsem usoudila, že už si mě asi všimli. Ujet s vozem vzhledem k jeho stáří a technickému opotřebení jsem z úvah vyškrtla rovnou.
Opatrně jsem stáhla okýnko. “Dobrý den!”
“Dobrý den. Tady silniční kontrola. Předložte nám doklady, paní řidičko,” povídá jeden z dvojice policistů.
“Doklady? Jaké doklady?”
Podívali se na sebe. “Doklady od vozu a váš řidičský průkaz.”
“Od vozu, jasně! To já je hned najdu. Tady někde byly.” Prohledávala jsem stínítko a palubní desku. Opět se na sebe tak trochu zvláštně podívali.
“Jééé, počkejte, vždyť já je mám v kufru.” Vystoupila jsem a šla jsem dozadu. Jeden z policistů přesunul svojí ruku na typicky tvarované pouzdro u pasu. Vyndala jsem krosnu a začala postupně vyhazovat její obsah do uvolněného kufru. Po nějaké té minutce jsem vítězoslavně vyndala pouzdro s doklady. Bylo až na dně.
Policista stáhl ruku z pouzdra a prohlížel si doklady.
“Paní řidičko, víte že jedete bez státní poznávací značky?”
“No to vím.”
Překvapeně odlepil oči od dokladů: “Vy to víte?!”
“Vím. Já… já… já to právě jedu hlásit!”
“Co že to jedete?!”
“Já to jedu hlásit.”
“A kam to jedete hlásit?”
“No do Kolína.”
“Proboha proč to jedete hlásit do Kolína?”
“No ono je tam to auto jako to… registrovaný. Tak já jsem jako myslela, že se to musí hlásit tam… jako kde to je zapsaný.”
“Vy jste ale povinna to neprodleně ohlásit na nejbližší policejní stanici. Uvědomujete si, že na tu Vaši SPZ může být spáchán trestný čin?”
“Ježišikriste, trestný čin?!” zavyla jsem. “No to je hrůza! To jsem teda nevěděla. Trestný čin! To, to by mě nenapadlo.”
Začala jsem se otáčet a rozhlížet se kolem sebe: “A kde je tady to.. nějaká ta nejbližší stanice? Já to pojedu okamžitě nahlásit!” Chtěla jsem dát najevo snahu, a tak jsem rychle vykročila k místu řidiče, ale zamotala jsem se do popruhů od krosny a spadla na kapotu.
Opět se na sebe podívali. Policista mi podal doklady: “Jeďte.”
“No ale kam mám jako jet? Kde to mám hlásit? Já to tady neznám.”
Podívali se na sebe a jeden z nich lehce povzdychl: “Vy jeďte do Kolína.”
“A modlete se, ať už nikoho nepotkáte,” dodal ten druhý.
Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…
