Vydala jsem se na svoji léty osvědčenou a oblíbenou sportovní aktivitu, cvičení pro začátečníky. Mám ráda stálý kolektiv. Pravda, cvičenky se průběhem času tak trochu mění, ale já a cvičitelka tvoříme pevný a neměnný základ týmu.
Mám ji ráda pro její empatii a prakticky nulové sklony k direktivnímu chování vůči svým svěřencům. Nechá na našem uvážení, zda na ten či onen cvik stačíme, a neustále nám připomíná, ať respektujeme vlastní tempo a možnosti. Pokud nám nějaký cvik vadí, ať si ho pozměníme nebo ho vynecháme.
Nejinak tomu bylo i tentokrát. Pár týdnů jsem musela cvičení vynechat, proto jsem byla ve cvičebních dávkách opatrnější. Po půlhodině prostého ležení na podložce jsem usoudila, že bych se mohla zapojit aktivněji. Zrovna jsme měli dát vleže na zádech nohy nahoru a pak je skrčovat až k břichu. Jak cvičitelka předeslala, někdy ten prostor mezi těmito částmi těla nemusí být příliš velký. A měla pravdu! Díky tomu jsem se příliš nenadřela a prakticky jen držela nohy nahoře.
Další cvik vycházel ze stejné počáteční pozice, jen jsme nohy neměly skrčovat, ale naopak vytahovat do výšky a odlepit při tom zadek od podložky. I zde můj rozkmit nebyl výrazný, nicméně mě utěšil komentář cvičitelky, že stačí i poměrně malý pohyb. Zůstala jsem tedy u naznačování.
Poslední cvik spočíval v tom, že jsme měly chodidla a lopatky opřené o podložku a zvednutím hýždí jsme vytvořily jakýsi polorozpadlý most, pod kterým jsme měly hmitat rukama. I bez nápovědy jsem ihned poznala, že ani zde mi moc prostoru pro pohyb nezbude.
Zbytek lekce jsem strávila individuálním cvičebním plánem: snažila jsem se z pod sebe vyprostit ruce, které jsem si přisedla vlastním pozadím. Dařilo se mi, aktivita mě plně vytížila a vydržela jsem u ní až do příchodu uklízečky. V grimasách jsem předčila vzpěrače v trhu i nadhozu a zpocená jsem byla stejně tak.
A o to při sportu tak trochu jde, ne?
