Přemýšlela jsem, jestli se mě to někdy bude týkat. Dočkala jsem se. Musela jsem řešit záškoláctví. Tedy přesněji on-line záškoláctví.
Paní učitelka si na mě došlápla, že se Nejmladší nepřipojil na angličtinu. A copak teda s tím jako budu dělat? Kdybychom mluvily z oka do oka nebo aspoň z kamery do kamery, jistě bych začala i koktat. Když jsem si s odstupem času četla znovu svoji odpověď, musela jsem se smát.
Moje odpověď “Ale já ho viděla, seděl tam!” byla asi tak přesvědčivá jako kdybych za časů, bohužel už dávno minulých, řešila obdobný delikt off-line, tedy v reálné škole a paní učitelce vysvětlovala, že jsem mu ale přeci večer udělala svačinu a ráno ho viděla odcházet.
Lump jeden! A taky se prý nehlásí a neodpovídá, mlčí! Ba co víc, vypíná si kameru, takže ona neví, jestli tam je.
Jsem ráda, že alespoň v něčem jsou ty učitelky pořád stejné.
Tak jsem si nešťastníka přizvala na kobereček a udeřila na něj: “Kde si byl?! Paní učitelka mi psala, že jsi nebyl na angličtině?” Na to začal koktat Nejmladší. Prý tam byl, ale paní učitelka ho neviděla.
Je milé, že i některé dětské výmluvy zůstávají stejně roztomilé.
No Bůh ví, kam se připojil. A možná, že on přesně ví, kam se připojil a kam se nepřipojil. A vlastně, kdo koho viděl a neviděl… Co se vlastně opravdu stalo, to už se asi nedozvím.
Důrazně jsem mu promluvila do duše. Obměnili jsme technické vybavení, aby se nemohl vymlouvat na příčiny hardwarového rázu. A ráno jsem ho hezky “doprovodila” až do učebny a loučila se s ním slovy: “Pamatuj, budu sedět pěkně u dveří, teda u stejného stolu.” Dohoda totiž byla, že teď pojede pěkně nahlas, bez sluchátek, abych věděla, kdyby se vyskytl nějaký nenadálý technický problém… a taky že nezdrhnul oknem…
Vydržela jsem to den a neudělala jsem vůbec nic. Smekám před učitelkami, jejich trpělivost je neuvěřitelná! Klidným hlasem neustále opakovaly totéž: “Ano, Matýsku, pořád jsme na straně 15. Ne, Filípku, úkol už jsem vám zadávala před třemi dny, měli jste si to zapsat do notýsku a poslala jsem vám to mailem. Danečku, opravdu se nechceme dívat na tvoje chodidla, dej si ty nohy dolů. Ano, Boženko, můžeš na záchod.”
Už po jednom dnu mi v hlavě hučelo jak v úle. Druhý den jsem se nenápadně přesunula do vedlejší místnosti. Třetí den jsem zavřela dveře a čtvrtý den jsem si vzala sluchátka já.
Kontroly jsem prováděla namátkově. Jednou se mi poštěstilo a slyším známé hlasy několika chlapců a paní družinářky:
“Bacha, družinářka!”
“Kluci, co tady děláte?! Tady je prvouka, proč nejste ve družině? Dane, kam jsi zmizel? Kdo to tady vlastně všechno je? Kuba, Pavel…”
“Když ve družině jsou jen samý holky.”
“Tady ale nemáte co dělat, buď běžte do družiny nebo se odpojte.”
“Kluci, už je pryč. Pojďte, připojíme se na češtinu, tam teď nikdo není.”
“Na češtině je Karel a Franta, musíme na matiku.”
“Tak jo, sejdeme se na matice. Kdo jde?”
———
Zavonělo mi to vzpomínkami. Vpadla jsem jim do dialogu:
“Kluci, nelítejte mi tu po těch chodbách!! A kde máte přezůvky?! Že zavolám školníka?!”
Můj syn se na mě nechápavě podíval.
No jo, to víš, chlapče, když já byla mladá, to byly jiný časy…
… ale něco je vlastně, tak trochu, pořád… stejný, že?
