Děti přišly s kamarádkou domů a já jsem je vezla na kroužek. V autě mi holky horlivě sdělovaly, jak si mají ten další den přinést zdravou svačinu.
Na můj nechápavý dotaz, proč zrovna zítra to nemůže být obyčejná svačina, ale musí to být bezpodmínečně ta nejzdravější svačina celého roku, mi vysvětlily, že dva dny poté je den zdraví nebo tak něco a že k nim přijde jakási paní přes zdravou výživu a bude jim kontrolovat svačinu.
To mi vyloudilo úsměv na tváři a hned mě napadla kacířská myšlenka: “Tak já ti zítra zabalím čokoládu a kolu, ať má paní doktorka radost.”
Dcera se naštvala. Nemá tyhle moje vtípky ráda.
Promiň holčičko, ale přesně v takovýchto chvílích mi humor nebo spíš ironie pomáhá udržet si nadhled, nemusím pak křičet nebo brečet. Protože jak se můžeš dočíst: Ironie svou podstatou nutí čtenáře nebo posluchače, aby byl během četby nebo poslechu aktivní, aby přemýšlel a vybral si svou vlastní pozici v hovoru…
“Holky, řekněte mi, co je důležitější? Jakou svačinu přinesete nebo jakou jíte?”
Pochopily.
