Bavila jsem se s jednou mladou slečnou. Byla smutná z toho, že neví, jak už by toho svého partnera lépe motivovala ke změně ve věcech, které ona vidí, že by mohl dělat lépe.
Tak jsem se zeptala, jestli on to taky vidí. Prý jo… prý teď už vidí, že něco jde i jinak.
Zeptala jsem se podruhé, jestli by ona chtěla, aby se změnil. Prý jo… jak by taky ne, že?
Už jsem se neptala. Asi už to máme. “Možná to jen chcete moc. Prostě na tom lpíte. A proto to nejde.” Takový tlakový problém…
Každý jsme se nějak narodil a vyrostl ve své komůrce. Pak se s někým potkáme a zjistíme, že tu je problém, protože každý jsme v jiné. Dvě odlišné místnosti vedle sebe.
Ta naše nám připadá super. Je v ní teplo a světlo, útulno. Je barevná, uspořádaná podle našich potřeb a představ. Zdá se logické přizvat toho druhého, aby přešel do té naší. Zvlášť pokud nám naše komůrka není lhostejná a staráme se o ní a pořád ji vylepšujeme.
Ale asi bychom měli respektovat, že…
- možná je tu strach, který je příliš velký, aby opustil jistotu svojí komůrky a přešel jinam.
- i když nakoukne, jinde mu to prostě třeba jen tolik nevoní a světlo je pro něj příliš ostré a barvy příliš živé…
- nevidíme za roh ani skrze zdi. Měli bychom připustit, že vlastně až tak moc o té jeho komůrce nevíme a že v té jeho je možná stejně dobře nebo i lépe.
Tak což aspoň nakouknout i k němu?
A když to bude stát za to, což takhle raději probourat příčku?
