Kritika se v dnešní době nenosí. Kritizovat je zakázáno. Není povolena ani konstruktivní kritika. Té už taky před pár lety odcinkalo.
V dnešní době se totiž podává zpětná vazba. Ti s mezinárodním obzorem podávají dokonce zásadně jen “fídbek”.
Zpětná vazba je fajn. Nejlepší definici asi předložil Norbert Wiener, považovaný za zakladatele kybernetiky. Zpětnovazební smyčku přirovnal ke slepecké holi, která dává slepci zpětnou informaci o jeho pohybu a ovlivňuje tak jeho pohyb následující.
Život sám je vlastně jedna velká zpětnovazební smyčka. Něco ze sebe do života vyšleme, ono se nám to pak vrátí, my se z toho nepoučíme, vyšleme do druhého kola to samé jako předtím a následně se divíme, proč se nám vrací zase to stejné.
Ale vážně. Třeba já mám práci přímo postavenou na principu zpětné vazby. I když ono se to tak vlastně dá říct o jakékoliv práci či činnosti, že? Co tedy dělám já? Hledám, jestli něco, co bylo navrženo, skutečně funguje jako to, co to mělo popisovat. Model reality.
A když je to model reality, měl by se chovat hodně moc podobně jako ta realita. Takže do toho fyzicky neuchopitelného modelu trochu imaginárně šťouchnu, ono se to nějak zaklepe a já čekám, co z toho vyleze. A pak zjišťuju, jestli to je to, co jsem chtěla, aby vylezlo. Když tomu tak je, jásám, mám hotovo a jdu si udělat kávu. Když tomu tak není, jsem otrávená, protože zdaleka nemám hotovo a jdu si proto udělat kávu.
Bez zpětné vazby bych byla nahraná. Potřebuju vědět nejen to, které šťouchy mám napříště vynechat, ale hlavně které šťouchy mi vykouzlí to, co chci. Jako když malé dítě hraje na maminku, že ho bolí bříško. Když to bude málo, dospělák mávne rukou. Když moc, poletí s ním vyplašená maminka k doktorce. Když tak akorát, nebude muset dělat …. nebo jít na/do …. (dle vlastní zkušenosti doplňte).
Bez zpětné vazby to vážně nejde. Nikde. To ví každý. Potřebujeme nutně vědět, co je dobře a co ne. Ne jenom jedno z toho. Mnoho lidí jako já vyrostlo v tom, že to nepovedené je potřeba pořádně zdůraznit, kdežto to povedené je samozřejmost, která se mlčky akceptuje.
Pořád jsem přemýšlela, jak to nějak jednoduše popsat. Asi že to je jako když si představíte dětskou postýlku se zábranami. Na jedné straně zábranu vztyčíte, protože hrozí nebezpečný pád (tam je to “to špatně”). Druhou stranu necháte bez zábrany, protože na druhé straně takové nebezpečí nehrozí (třeba tam je dole nějaká matrace, tam to je “to dobře”). Kam byste si lehli?
Já asi poblíž té zábrany, i když jsem tím paradoxně blíž tomu nebezpečí. Možná je potřeba mít pocit, že se můžu o něco “opřít”, že mě něco zadrží. “Prázdna” se jen těžko můžu přidržet a nepomůže mi vědět, že to je bezpečná cesta. Potřebuju vědět, že někde existuje zábradlí, kterého se můžu přidržet, až budu potřebovat. Když budu mít vymezené obě strany, vyberu si pak nejspíš tu bezpečnější.
Pozitivní i negativní odezvy jsou tím zábradlím a mají stejnou váhu a nejde to bez nich.
Tedy nejde to bez nich tak snadno.
Zpětná vazba je tedy naprosto nutná.
Proč jen mám často pocit, že pro většinu ta zpětná vazba není nic jiného než ta stará dobrá kritika…?
